OBČAN

Občanem obce je fyzická osoba, která je státním občanem České republiky a je v obci hlášena k trvalému pobytu. Občan obce, který dosáhl věku 18 let, má právo volit a být volen do zastupitelstva obce za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Pokud dosáhl věku 18 let má oprávnění:

1. vyjadřovat

• na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem (tedy k těm, které jsou na pořadu schváleného programu jednání)
• k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně ve stanovené lhůtě, nebo ústně na zasedání zastupitelstva obce

2. nahlížet

• do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce
• do usnesení výborů zastupitelstva obce, komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy

(celá tato oblast je nyní uváděna na webu města, nemusí tedy chodit s prosíkem na úřad a žádat poníženě o nahlédnutí)

3. požadovat

• projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce

4. podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty

Orgány obce je vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů.

Do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce.
Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů.

• jde především o uspokojování potřeby bydlení
• ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů
• potřeby informací
• výchovy a vzdělávání
• celkového kulturního rozvoje
• ochrany veřejného pořádku

Do 1. 1. 1949 existoval institut domovského práva (1849–1949) než jej 1. 1. 1949 komunistický režim zrušil v zájmu umožnění přesunů obyvatel (osidlování pohraničí, budovatelské akce, atd.), přičemž prvně byla příslušnost osoby k určité obci uplatňována již v roce 1804.

Občan tak získával domovskou příslušnost v obci:

• narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky)
• provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela)
• přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva, nebo mlčky, pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval)
• přikázáním (v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních, veřejných učitelů)

Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem, který bylo možno užít též jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí.

O získání Domovského práva rozhodovala výlučně obec, a to v rámci výkonu samostatné působnosti. Proti jejímu rozhodnutí však nebylo možné se odvolat. Domovské právo představovalo právo nerušeného pobytu v obci a nárok na chudinské zaopatření. Osoba se mohla platně zřeknout Domovského práva pouze tehdy, pokud v jiné obci Domovské právo získala.

Do roku zrušení Domovského práva byla situace přehlednější a bez pochyb. Domovské právo se nabývalo desetiletým pobytem v obci; usazením se v místě jako v řádném bydlišti; zakoupením nemovitosti v obci, narozením v obci, apod. a domovská příslušnost byla stvrzena Domovským listem.

Nebylo možné si za úplatu zřídit Domovské právo jako např. dnes „evidenční trvalý pobyt“. Lze nalézt  inzerce  k obstarání změny trvalého pobytu s nabídkou získání dobré adresy, právo získat parkovací kartu, místo v mateřské či základní škole, volební právo atd. , a to za poplatek cca 300–600 Kč/měs. Tato účelová změna  je rychlá, event. můžete využít služby svého přítele.

To je absolutní deformace institutu trvalého pobytu, který nahradil Domovské právo a který je nadále neudržitelný. Práva by měla být vázána na faktické bydliště, nikoli na evidenční údaj. 

Nepovedený institut trvalého pobytu by měl být nahrazen tradičním pojmem „bydliště“, od něhož byla vždy odvozována místní příslušnost, což pojem  jasně definovaný a  je na něm postaven i princip samosprávy.

Odborné literatura praví: bydliště má ten, kdo má „animus domicilandi“ a „corpus domicilandi“.  Animus znamená, že má úmysl se někde trvale zdržovat, a corpus, že tam skutečně pobývá. Jednoduché a srozumitelné.