VOLBY

Všechno bude jiné…

Lidé chtějí jednou za čtyři roky uvěřit, že „všechno bude jiné“. Nežádají, aby se jim jasně řeklo, co bude děláno jinak a jak to má být děláno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě a obecně „všechno bude jinak“.

Za čtyři roky budou ochotni slyšet znovu, že „všechno bude jinak“. Patrně by se rozmrzele bránili, kdyby někdo na nich chtěl, aby svou práci dělali jinak a líp; ale hlasovat pro to, aby „všechno“ bylo jiné, to je vzrušuje téměř příjemně. Divná je lidská nátura.
K naději, že „všechno bude jiné“, není ani nutné přijít s novým světovým názorem, s návrhem nového řádu věcí a tak dále; není to víra v myšlenky, plány a programy, nýbrž víra, že věci se změní, vymění-li se lidé.

A tu kupodivu není ani třeba, aby přišli zbrusu noví lidé; mohou to být omšelí veteráni politického řemesla, staří a vyprubovaní praktikové, kteří ve své bohaté minulosti nikterak neoplývali novými ideami nebo ohněm reformátorským; bývají to velmi opotřebovaná košťata, která zvěstují nový pořádek, ale to zdá se lidem nevadí; lidé nestojí o nové myšlenky, ale o jiné tváře.

Přesto se tato politická nálada nesmí podceňovat. Je to jako nemoc v prvních počátcích, kdy ještě člověk nemůže přesně říci, kde ho co bolí. Je tu kus nejasné a nelokalizované nespokojenosti s tím, co je; a je tu kurs neméně nejasné nadějnosti, která je ochotna připnout se k čemukoliv, co slibuje být jiné nežli dosavadní stav.

Pokud lidé dovedou věřit, že „všechno bude jiné“, potud mohou být vedeni cestami reforem. Ten naivní pocit, že „všechno bude jiné“, se dá přeložit do rozumné řeči politické: že se dá a musí dělat víc než dosud. Svým způsobem je to memento i povzbuzení.

Karel Čapek, Lidové noviny 12. 5. 1935